15. 6. 2026 Ornitolog Jan Hora

 Málokdo z laické veřejnosti ho bude znát, a i když jste ho asi nikdy nepotkali na našich akcích či o něm nečetli v tiskových zprávách, byl to člověk, který již od mých 15 let (aniž by to kdy tušil) výrazně ovlivňoval mé životní rozhodování, počínání a kroky jak v ornitologii, tak následně i v ochraně přírody.
 
Jan Hora byl neskutečně pracovitý, svědomitý a precizní člověk, který nikdy neříkal věci jen tak a ptákům, ornitologii a ochraně přírody dal veliký kus svého života. Honza dokázal to, o co se já celý život pouze marně snažím, a to rozdělit svůj čas jak mezi práci v terénu, tak následné a neméně důležité zpracování získaných dat. Byl to člověk, který úplně nevyžadoval pozornost druhých, dokázal věci řešit a posouvat, byl přísný hlavně sám na sebe a měl obrovský nadhled, který z něj do poslední chvíle a v každé době dělal alespoň v mých očích výjimečného člověka.
 
Bohužel v neděli večer jsem po otevření e-mailu „Honza Hora“ místo důrazného připomenutí, že jsem mu ještě neodeslal data z monitoringu labutí, našel prázdnou plochu bez textu se samostatnou přílohou a smutečním oznámením, že v pátek 12. 6. 2026 po krátké těžké nemoci Jan Hora ve věku 81 let zemřel.

 

 

Má vzpomínka na Honzu Horu.
V době, kdy jsem ještě jako dítě chodil do sedmé třídy na 14. ZŠ v Plzni, jsem se spolu s kamarádem Vláďou seznámil s kroužkovatelem Národního muzea Praha panem Václavem Boškem. Tím, že jsem bydlel na Doubravce, kousek od kostela sv. Jiří a hlavně řeky Berounky, má pozornost se kromě rybaření soustředila i na ornitologii. Díky možnosti chodit do terénu s panem Boškem se můj zájem o ornitologii a ochranu přírody prohluboval natolik, až jsem v roce 1992 založil DES OP a postavil první tehdy ještě Záchrannou stanici ptactva. No a prvními zvířecími pacienty byly hlavně labutě velké, které jsem na zimovišti ř. Berounce pozoroval již od dětství.
 
A právě labutě byly tím hlavním ptačím druhem, přes který jsem se už tehdy s renomovaným ornitologem a zkušenějším kolegou Janem Horou poznal. V tu dobu se totiž i on v rámci celé republiky věnoval monitoringu a migraci labutí velkých, které se v naší přírodě začaly jako vzácnost objevovat a šířit. Text „Vyřizuje: Jan Hora“ byl pak na každém našem zpětném hlášení ornitologických kroužků, které jsem nejdříve přes kroužkovatele pana Václava Boška do Národního muzea Praha z Plzně od Berounky pravidelně poštou posílal. Dokonce ještě dnes mám Honzovu první studii o výskytu a monitoringu labutí, precizně zpracovanou a psanou na klasickém psacím stroji.

 

 

 

 

 

A když se pak v roce 2005 na výboru ČSO v Praze řešilo mé pochybení ve věci odlovu pěti jinak nepolapitelných vrabců na prodejní ploše v nákupním centru na Rokycanské třídě v Plzni, byl Honza Hora ten, kdo řekl: „Jasně, udělal chybu, je si toho vědom, ale na druhou stranu si myslím, že ten kluk pro ptáky udělal už několikanásobně víc…“ K jeho názoru se pak přidali další členové výboru a díky nim jsem zůstal členem ČSO. O tom, jak to tenkrát probíhalo, jsem se samozřejmě dozvěděl až za několik let od jednoho z účastníků tehdejšího jednání.
 
Naposledy jsem s Honzou mluvil, je to asi tak půl roku, řešil nástup do nemocnice na nějaká další vyšetření a spěchal se zpracováním nové studie monitoringu a rozšíření labutí velkých v západních Čechách. Dával dohromady všechna data za posledních 10 let a byl opět ve svém živlu. Mezitím řešil a mapoval ptáky na Šumavě a x dalších ornitologických projektů, kterým se usilovně a dlouhodobě věnoval.
 
Nedělní zpráva o jeho odchodu z tohoto světa uprostřed ornitologické sezóny mě opravdu zaskočila a zarmoutila zároveň. A i když jsme se znali pouze přes ptáky a v rámci profesního života, tak Honza byl člověk, kterého jsem si velice vážil a dost pro mě znamenal. Navíc odejít od rozdělané práce nebyl jeho styl a ani jsem mu nestihl poděkovat za to, co vše pro mě a náš spolek udělal.
 
Kolegové, v pátek na poslední rozloučení s Honzou Horou pojedu z Plzně určitě, pokud by měl někdo zájem, mám v autě minimálně 3 volná místa a mohu vás vzít s sebou.