Tiskové zprávy

2. 8. 2023 Osmičkový uzel

TISKOVÁ ZPRÁVA
DES OP - Záchranná stanice živočichů Plzeň
 
2. 8. 2023
 

Záchranářská sezóna je stále v plném proudu a nevím co dřív, ale tohle prostě opět napsat musím. Celý svůj život mám obrovské štěstí na lidi! Na plese v tombole vyhraju tři roky po sobě úplně stejný hrneček, v kartách nikdy nevyhraju a nikdy nebudu patřit mezi movité či škudlíky, ale na lidi mám štěstí jako nikdo jiný, a to už od narození.
 
Vše co jsem se v životě naučil, jsem vždy získal od nějakého člověka a nemusel to být vždy jen rodinný příslušník nebo profesionální pedagog. Kolikrát to paradoxně byli lidé, které jsem vlastně ani neznal a pak už ani nikdy jindy neviděl. Dnes, čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak moc to bylo pro mě důležité, že bych i já měl to, co jsem kdysi dávno zadarmo a nezištně „dostal“, poslat zase dál, tak aby to nezaniklo, posloužilo a neumřelo …….
 
 
 
 Osobně se s tím setkávám poměrně často a uvědomuji si, jak je důležité,  abychom se dětem věnovali, i když je to bohužel čím dál náročnější a složitější.
 
Tak například, když jsem byl malý, tak krom informací, zkušeností a výchovy, které jsem dostal a získával od rodičů či prarodičů, zejména ve věku cca do 15 let života, jsem další porci pro můj život i profesi zásadních a hodnotných impulzů „dostal“ od lidí jiných.
 
S pokorou a prominutím tentokrát pominu lidi, na které jsem se já jako dítě a později začínající ornitolog – záchranář „pověsil“, a mohl vedle nich prožít kus svého života a nebo se s nimi jen potkal. Byl to například ornitolog a kroužkovatel ptáků pan Václav Bošek, Václav Lang, Stanislav Beneda a další. V oboru pak přední plzeňský terarista a chovatel zvířat Miroslav Vaňousek, arborista Karel Kaňák, hajný Jiří Blovský, dodnes veterinář Zdeněk Rampich, František Čada a desítky, možná už i stovky dalších.
 
 
 
 
 
 
 
Osmičkový uzel, horolezecké kšandy a nosítka

Jako včera si pamatuji, jak jsme jako děti na šnůře na prádlo zdolávali v tehdejším parku Pionýrů na Doubravce (dnes parku V Potoční ulici) asi tak pět metrů vysokou skalní stěnu. To nám mohlo být něco mezi osmi až deseti roky, když v tom kolem proběhl šlachovitý, pro nás tehdy starší muž. Pravděpodobně to byl nějaký horolezec. Když nás viděl, jak tam neohroženě šplháme, chvilku se díval a pak během několika málo minut nás tam všechny naučil osmičkový uzel, jednoduché horolezecké jistící kšandy včetně toho, jak by měl kamarád kamaráda při výstupu na skálu bezpečně jistit. Na závěr nám ze dvou klacků a našich triček ukázal, jak vyrobit provizorní nosítka na raněného a zase odběhl.  Těch 15  minut z parku Pionýrů si pamatuji dodnes a nevynechám jedinou příležitost, abych je i s dalšími, později získanými informacemi z lezeckého kurzu od výborného instruktora a profesionála Jirky Žižky nepoužil, zejména u malých dětí, kterým by se mohly jednou hodit.
 
 
 

Na fotografii dcera Hanina s kamarádem Adamem při výcviku (prázdninové hře) slaňování a pohybu ve výškách.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Do 15 let nemohlo dítě chytat ryby bez dozoru


V době, kdy jsem získal svůj první rybářský lístek, platilo pravidlo, že dítě mladší 15 let nemohlo samo chytat ryby bez dozoru osoby starší 18 let. První rok jsem chodil na ryby s tátou, který není rybář. Celý rok jsem nikdy nic nechytil, až to tátu přestalo bavit, a já když jsem chtěl jít na ryby, tak jsem s prutem běhal podél Berounky vždycky tak dlouho, dokud jsem nenašel nějakého jiného staršího rybáře, který byl ochotný mě nechat vedle sebe nahodit a navíc mi dělat onen rybářský dozor.  Na druhou stranu díky tomu a všem těm rybářům, kteří mě hlídali, radili a pomáhali, jsem se i já ve finále  naučil ryby chytat a vydržel rybařit až dodnes.
 
 
 
Partička

Zhruba před deseti lety někteří z Vás spolu s námi prožívali příběhy tří malých kluků z Partičky. Milda, Honza a Roman, záchranný transfer rosniček, odchyty a kroužkování ptáků, lezení, rybaření či noční přesuny, stopovačka a podobně.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Dnes je klukům kolem 20 let, a jsem rád, že většinu informací, poznatků a zkušeností zúročili ve svých profesích i přesto, že ani jeden z nich není zvířecí záchranář.
 
 
 
Milda je energetikem ČEZu a to, že uměl pracovat s motorovou pilou, křovinořezem, lézt po stromech i konstrukcích, nebojí se výšek, je samostatný a spolehlivý, mu v životě výrazně pomohlo.
 
 
 
 
 
Honza se dobrovolně přihlásil do armády a prošel dvouměsíčním vojenským výcvikem ve Vyškově. Musím se smát, když vypráví, jak zúročil všechny ty věci, které se v partičce naučil. Zejména při slaňování z budovy, orientaci v terénu a nezbytně nutném vojenském drilu.
 
 
 
 
 
Roman úplně jako první hned po studiích nastoupil do zaměstnání jako IT specialista, má vlastní byt a stal se samostatnou fungující jednotkou. Letos se spolu s Honzou zúčastnil odchytové akce a kroužkování labutí na Tachovsku, kde vynikal zejména počtem odchycených labutí.