TISKOVÁ ZPRÁVA DES OP
Záchranná stanice živočichů Plzeň
17. 8. 2022
Pro lepší náladu a nebo jen tak.
Hned v úvodu moc a moc děkuji všem, co neváhali a poslali podpůrný e-mail do centrálního evropského skladu Toyota s tím, že se přimlouvají za naše nové zásahové vozidlo. Nebylo Vás zrovna málo a ve skrytu duše věřím, že se nějaké to auto nakonec někde najde a budeme moci i nadále fungovat. Děkujeme.
Jinak letošní sezóna je jedna z nejkomplikovanějších za třicet let naší činnosti a musím se přiznat, že je to čím dál náročnější. Na druhou stranu se sem tam objeví věci a příběhy, které minimálně mě potěší a rozesmějí. A jelikož za poslední týden se těch úsměvných sešlo hned několik, tak bych se o ně chtěl s Vámi také podělit, protože třeba i Vás potěší stejně, jako potěšily mě.
Jinak letošní sezóna je jedna z nejkomplikovanějších za třicet let naší činnosti a musím se přiznat, že je to čím dál náročnější. Na druhou stranu se sem tam objeví věci a příběhy, které minimálně mě potěší a rozesmějí. A jelikož za poslední týden se těch úsměvných sešlo hned několik, tak bych se o ně chtěl s Vámi také podělit, protože třeba i Vás potěší stejně, jako potěšily mě.
Dárek pro mámu
Již třetí týden realizujme monitoring a kroužkování labutí velkých. Není pak divu, že naše máma Hana Makoňová st. dostala od malé Haniny k svátku z modelíny tematicky laděný a vlastnoručně vyrobený dárek.
Kiki v Itálii
Dnes jsem ve schránce na dopisy na ZSŽ Plzeň našel pohled z Itálie. Malá KIKI Janušková byla s rodiči na dovolené v Itálii a poslala mi prostřednictvím rodičů pohled zajímavé místní architektonické památky, který jí z dálky připomínal komín s čapím hnízdem.
Dnes jsem ve schránce na dopisy na ZSŽ Plzeň našel pohled z Itálie. Malá KIKI Janušková byla s rodiči na dovolené v Itálii a poslala mi prostřednictvím rodičů pohled zajímavé místní architektonické památky, který jí z dálky připomínal komín s čapím hnízdem.
Pohled, aby došel, posílali, pravda, až z Plzně, ale jeho obsah mě pobavil, jelikož malá KIKI je dcera „malé“ dnes už velké Ivony Doležalové (Januškové), která je dcerou velké Ivonny Doležalové a výtvarníka entomologa Zdeňka Doležala, kteří pro mě i náš spolek hodně udělali a znamenají!
A poslední příběh mě potěšil snad nejvíce.
Příběh, který napsal sám život!
Měl jsem tu čest se zúčastnit, zavzpomínat a veřejně promluvit na akci pořádané Městem Plzní ve čtvrtek 11. 8. 2022 k výstavě a dvaceti rokům od ničivé povodně 2002, která se tenkrát prohnala naším městem.
Příběh, který napsal sám život!
Měl jsem tu čest se zúčastnit, zavzpomínat a veřejně promluvit na akci pořádané Městem Plzní ve čtvrtek 11. 8. 2022 k výstavě a dvaceti rokům od ničivé povodně 2002, která se tenkrát prohnala naším městem.
Když jsem pak sešel dolů z podia, přišla ke mně paní Dagmar Krásná se slovy: „Já jsem Vám přišla poděkovat. Já jsem z Jíkalky (část města Plzně na pravém břehu řeky Mže) a před 16 lety jsem Vám volala, tehdy ještě na telefonní záznamník stanice, že ……..“
Musím se přiznat, že nejdříve mě její reakce tak trochu zaskočila, hlavou se mi honilo všelicos a s napětím jsem čekal, jak bude paní Dagmar pokračovat. „Před 16 lety jsme Vám volala s tím, že jsem si v novinách přečetla (a ten článek mám schovaný dodnes), že zachraňujete poraněného čápa bílého. Já jsem v tu dobu marně chtěla ještě jedno děcko, což se nám s partnerem moc nedařilo, a tak mě napadlo, že bych se mohla přes toho Vašeho čápa pokusit čápy uplatit, aby nám ho přinesli. Čápi přece nosí děti,“ dodala s úsměvem. „No a tak jsem Vám zavolala, Vy jste přijel s tím, že s tím něco uděláte. Vystavil jste mi darovací smlouvu a já Vám na jejím základě darovala tenkrát 1.000,- Kč na onoho poraněného čápa. No a dnes je naší Mařence už 15 let, studuje elektroprůmyslovku a dělá mi radost,“ zakončila příběh paní Krásná s úsměvem.
Musím se přiznat, že nejdříve mě její reakce tak trochu zaskočila, hlavou se mi honilo všelicos a s napětím jsem čekal, jak bude paní Dagmar pokračovat. „Před 16 lety jsme Vám volala s tím, že jsem si v novinách přečetla (a ten článek mám schovaný dodnes), že zachraňujete poraněného čápa bílého. Já jsem v tu dobu marně chtěla ještě jedno děcko, což se nám s partnerem moc nedařilo, a tak mě napadlo, že bych se mohla přes toho Vašeho čápa pokusit čápy uplatit, aby nám ho přinesli. Čápi přece nosí děti,“ dodala s úsměvem. „No a tak jsem Vám zavolala, Vy jste přijel s tím, že s tím něco uděláte. Vystavil jste mi darovací smlouvu a já Vám na jejím základě darovala tenkrát 1.000,- Kč na onoho poraněného čápa. No a dnes je naší Mařence už 15 let, studuje elektroprůmyslovku a dělá mi radost,“ zakončila příběh paní Krásná s úsměvem.
Zhluboka jsem si odechl, matně si vzpomněl na to, že nějaký takový telefonát a darovací smlouvu za tisíc korun na děcko jsem kdysi opravdu řešil a nechal se s paní Dagmar po 16 letech vyfotografovat. Zároveň jsem požádal, zda bych tento příběh mohl použít a zveřejnit, jelikož ho napsal sám život, má dobrý konec a třeba může dát ještě někomu jinému druhou šanci a naději.